Oční vyšetření dítěte v nemocnici

Dnes jsem byla s osmiměsíčním Elim na očním. Řeknu ti, neznat práci v oční ambulanci asi bych se svojí „trpělivostí“ zbláznila. Píšu ti to hlavně proto, kdybys někdy musela s dětmi na vyšetření do nemocnice, že je potřeba se vyzbrojit trpělivostí a taky pochopením pro lékaře, kteří jsou obvykle na třech místech zároveň.

To je samozřejmě trochu nadsázka, ale důvod proč jsme tak dlouho čekali, byl ten, že paní doktorka se nejprve zadrhla na lůžkovém oddělení při vizitě a pak ji ještě odvolali na pohotovost k úrazu. A mezi objednané děti se vmáčkly asi tři další, které přišly s akutními problémy.

Chci ti dát pár tipů, jak to zvládám s dětmi já, kdybys musela něco podobného absolvovat. Zatím jsem je tedy nemusela brát všechny najednou, ale celé dopoledne strávené v čekárně s těmi nejmenšími bylo vždycky dost náročné 😉

Trpělivost

Jak jsem psala na začátku obrň se trpělivostí, když budeš nervózní stejně nic neurychlíš, protože vyšetření u očního lékaře má svůj postup. Nejprve dětem zkontrolují, jak vidí (pokud už jsou schopné komunikovat) a pak čekáš na vyšetření lékařem. Po něm obvykle následuje rozkapání.

Je potřeba, aby se zorničky dostatečně roztáhly a bylo vidět až do zadní části očí, přitom dojde i k vyřazení svalu ovládajícího nitrooční čočku a dítě nemůže zaostřovat do blízka. To je zase potřeba pro správné změření dioptrií. Rozšíření zornic trvá asi 30 – 60 minut podle toho, jaký lék do oka kápnou.

Hračky, knížka, mobil …

Miminka tuhle dobu samozřejmě nevnímají, ale větší děti je potřeba na to připravit a zabavit je. Pro pohodovou práci lékařů je potřeba klid a ne křik z čekárny, to asi chápeš.

Kil si vždycky bral nějaké hračky do batůžku a knížku abych mu mohla číst, když bude čekat na rozšíření zorniček. Teď už si bere mobil a do sluchátek si pouští příběhy.

Svačinka je nutnost

Naše děti už od mala zabavila svačinka takže s sebou vozím pytlík s ovocem a zeleninou a nějaké pamlsky typu sušené ovoce (aby se všechno dalo rychle sbalit, když nás zavolají do ordinace). Když jsme chodili ke zrakové terapeutce, kde vyšetření trvalo skoro hodinu, tak vždycky asi v polovině byla pauza na odměnu (přesnídávka v pytlíku), napití a malé pohrání si s kuličkodráhou.

Zdravotní klauni

V některých nemocnicích chodí na vizity a do čekáren ambulancí Zdravotní klauni. Je to prima zpestření i pro rodiče, děti si s nimi chvilku popovídají a zasmějí se jejich nešikovnosti a odpoutají tak svoji pozornost od dlouhého čekání i obav z vyšetření. Můžeš se zkusit podívat, jestli i v tvojí nemocnici děti navštěvují a společně je pak vyhlížet.

Zůstaň v klidu

I když se sama k lékaři bojíš, snaž se být maximálně v klidu. Jak jsme s dětmi propojené, tak to všechno vycítí a jsem přesvědčená, že děti které nechtějí spolupracovat nebo se hodně bojí, tak je to proto, že se bojí jejich maminka.

Zažila jsem jednou maminku, která měla vadu od útlého dětství a bylo vhodné, aby vyšetřili i její asi tříleté dítě a ona se snažila smlouvat, že by ho chtěla nechat vyšetřit, ale nechce, aby bylo rozkapáno. Bez rozkapání, ale u takhle malých dětí mohou být výsledky tak extrémně zkresleny, že téměř nemá cenu je vyšetřovat.

Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale byla tak vyděšená, že jsem jí raději doporučila, aby na vyšetření šel s dítětem někdo jiný. Což je taky fajn řešení. Tatínkové nebo třeba babičky jsou někdy víc nad věcí a děti to pak zvládnou v klidu a bez nervů.

Když se Elimu zorničky rozšířily, znovu si nás vzala paní doktorka a vyšetřovala mu sítnici. V tu chvíli byla nejdůležitější moje spolupráce, protože jsem mu musela držet hlavičku a ruce, tak aby se pokud možno nemrskal a paní doktorka mohla vidět proužkem světla z přístroje, umístěného na její hlavě, až dozadu do oka. Asi ti nemusím říkat, jak u toho řval!

Ale můžu tě ujistit, že to bylo hlavně proto, že jsem mu bránila v pohybu. Chápu, že přímé světlo dopadající do oka je nepříjemné, ale rozhodně to nebolí. Je lepší být důrazná a nechat dítě chvíli křičet vzteky, protože vyšetření pak trvá kratší dobu a dřív ho můžeš pochovat a utišit. Sice to znělo jako že ho strašně trápíme, ale když jsem si ho vzala zpátky do náruče, neměl v oku jedinou slzu a zvědavě se rozhlížel kolem.

Miminka u tohoto vyšetření leží na zádech a větší děti jsou opření v přístroji, přes který se lékař dívá, aby vše viděl zvětšené. S těmi je v tomto případě lepší spolupráce, protože se jim to dá vysvětlit.

Na tuto část je určitě připrav a řekni jim, že to určitě nebude bolet a že nejlepší je, aby s paní doktorkou spolupracovaly, protože pak to bude trvat jen chvilku. Někdy je potřeba jim hlavičku přidržet proti čelní opěrce, ale o to tě lékař poprosí, když to bude potřeba. Pamatuj si, že všichni dělají maximum proto, aby jim pomohli a nikdo je nechce trápit bezdůvodně.

A nakonec! Zpráva

Vždycky když odcházíš od lékaře, měla by jsi dostat zprávu a lékař by ti měl říci, co se s dítětem děje a co bude následovat. I když chápeš, že toho mají hodně a v čekárně je ještě dvacet dalších dětí, neboj se zeptat. Lékař je povinen tě informovat tak, abys tomu rozuměla, nenech se odbýt, protože když budeš všemu rozumět, budeš vědět proč následují další vyšetření nebo proč je nutné jedno oko zakrývat, nebudeš na dítě přenášet svoje obavy.

Teď jsi tu pro něj jako jediná opora a tak se neboj zeptat, děláš to pro své dítě.

Na závěr tě chci ještě jednou ujistit, že vyšetření u očního lékaře nebolí, ale je protivné a někdy i nepříjemné, ale pokud všichni spolupracují, trvá to jen chvilku.

Poslední, co mám k zamyšlení je, zda dítě ke spolupráci motivovat nějakou odměnou. Já se těm svým spíš snažím vysvětlit, že chodit k lékaři je normální a že nikdo nedělá nic naschvál, ale proto, že je to potřeba, aby jim mohli pomoci a tudíž odměna není nutná. Odměna je v tom, že to bude trvat co nejkratší dobu. A vůbec nevadí, že plakaly nebo se třásly, zvládly to a to je nejdůležitější. Ze zkušenosti z ambulance vím, že děti, které se rodiče snažili uplatit třeba hračkou, stejně moc nespolupracovaly, protože v ten moment to bylo strašně vzdálené.