Můj příběh

V mém životě se mnoho věcí děje náhodou a k těm nejlepším věcem přicházím jako „slepá k houslím“. A nejinak tomu bylo s optometrií.

Ke konci střední zdravotnické školy jsem jistě věděla, že do nemocnice nikdy nenastoupím a kamarád mi poradil ať jdu studovat optometrii.

A tak jsem šla.

Po studiu a krátké cestovní pauze jsem nastoupila do řetězce očních optik a školní základy začala rozvíjet o praxi.

Měla jsem velké štěstí na mentory a naučila se rutinní postupy pro dobrý výsledek měření.

Společnost byla po několika letech prodána jiné společnosti a já se již nedokázala ztotožnit s novými pravidly hry a odešla jsem do soukromé optiky.

Jestliže práce v řetězci byla o měření zraku a aplikaci čoček, při práce v soukromé optice sice měření ubylo, ale mohla jsem se rozvíjet v technické části oboru při zábrusu brýlových skel a úpravách a opravách obrub.

Ráda se učím a zde jsem brzy dosáhla maxima, které jsem se mohla naučit.

V zemi probíhala ekonomická krize, klientů ubylo a já se nudila. A nudila jsem se tak moc, že jsem dostudovala vysokou školu a rozhodla se obor úplně opustit, protože jsem se domnívala, že už mi nemá co nabídnout.

Při útěku z oboru mi byla v personální agentuře nabídnuta práce obchodního zástupce pro společnost, která dodává přístroje pro oční lékaře.

Takže útěk se tak úplně nekonal a já se smířila s tím, že zrak je můj osud a už se mu nebudu vzpírat.

Práce obchodního zástupce je dost psychicky náročná a já se navíc ujistila, že nejsem obchodník a nemám ani dost dravou povahu, abych se jím naučila být.

V terénu jsem měla nespočet možností vidět, jak oční lékaři měří pacientům zrak a dalo mi hodně práce mlčet a nevměšovat se.

To mne přivedlo k myšlence, že bych se měla věnovat tomu jedinému, co skutečně umím, a to je optometrie.

Díky kontaktům jsem pak vedla optiku při oční ambulanci.

V té době jsem se do své profese definitivně zamilovala.

Denně jsem si mohla své poznatky ze změn při měření zraku ověřovat z diagnóz zkušené oftalmoložky.

Bylo to velmi plodné období ve kterém jsem si ujasnila, jak důležité je znát zdravotní stav i historii nošení brýlí klienta.

Do mozaiky zapadl zásadní kamínek.

Profesní život by pohodlně plynul nebýt mých osobních turbulencí.

Komplikované osobní vztahy a dvě malé děti mne donutily tuto práci opustit a najít si časově lépe dostupné místo v okolí bydliště.

Protože se věci měli ještě měnit a já potřebovala rychle začít pracovat, vrátila jsem se do řetězce ve kterém jsem před mnoha lety začínala.

Nebyla to práce snů, ale věděla jsem jasně do čeho jdu a proč tam jdu, což mi přes dva roky vydrželo jako lano určité jistoty a zázemí, zakončené narozením třetího dítěte.

Všechny zkušenosti které mám, jsem nyní přetavila v koncept samostatné optometristické praxe.

Došla jsem k závěru, že jedině já mohu klientům poskytovat takovou kvalitu služeb, jakou si zaslouží a o níž jsem přesvědčená, že je vždy přesně na míru.

Mohu tak do své práce dát vždy to nejlepší co znám a umím.

Naučila jsem se, že korekce zraku a její perfektní výsledek je daleko více závislý na vytvoření důvěry mezi mnou a klientem než jenom na exaktním měření.

Že musím pečlivě vyslechnout jeho osobní příběh, jeho trápení a předešlé zkušenosti s viděním nebo brýlemi. Je pro mě klíčové zjistit, jaký životní styl klient vede, na jaké vzdálenosti se dívá během dne, jaký typ práce vykonává, jak velké objekty sleduje, a dokonce i jeho koníčky a další zdánlivě drobné detaily.

V klientově příběhu je totiž ukryto i ideální řešení jeho potřeb.

A aby byl obrázek o mé práci kompletní je třeba říci, že v duši jsem umělkyně.

A brýlové obruby jsou malé skvosty, které musí ladit se svým nositelem.

Dobře padnoucí a originální brýle dotvoří osobnost uživatele a dají mu neopakovatelný šarm.

Jsem šťastná když vidím, že je klient s výběrem obrouček skutečně spokojený a brýle rád nosí.